“ Dobrý den! Jen málo lidí má odvahu otevřeně říkat pravdu o povinném očkování dětí. Jsem pediatr. Před časem jsem se k tomuto tématu přestal na internetu vyjadřovat, protože jsem tím ničeho nedosáhl. Lékaře už nikdo neposlouchá. Urážejí nás a podezírají ze spolupráce s farmaceutickými korporacemi. Rodiče neočkovaných dětí jsem ve své ordinaci toleroval více než 2 roky. Jednou si v čekárně mé ordinace sedly dvě maminky se svými dvěma dcerami. Dvouletá Saša (maminka se rozhodla nenechat ji očkovat hned po porodu) a třítýdenní Zuzanka (měla za sebou očkování proti tuberkulóze a žloutence typu B, standardně v první době po porodu). Saša měla silný kašel, její maminka si přišla pro nemocenskou na ošetřování, a protože spěchala, neobjednala se v době nemocenské, ale přišla bez objednání a seděla v čekárně. Saša přišla na svou první návštěvu do mé ordinace. 11 dní nato ležela Susan v nemocnici s akutním respiračním selháním a černým kašlem, tedy s nemocemi, proti kterým se ještě nestihla nechat očkovat a které jí Saša dala v mé čekárně. Pro Sašu to byl obyčejný, i když silný kašel, pro novorozenou Zuzanku to bylo blízké setkání se smrtí. Od té doby postupně vyřazuji ze své databáze pacienty, jejichž rodiče se rozhodli očkování nepodstoupit. Pozvu je na pohovor, naposledy se je pokusím přesvědčit, aby si to rozmysleli, a pak je vyzvu, aby změnili lékaře. Rozhodnutí neočkovat je stejně na rodičích, ale ti netuší, že jejich nemocné dítě je chodícím zabijákem novorozenců, dětí dlouhodobě léčených imunosupresivy, narozených s nedostatečnou imunitou a mnoha dalších. Všechny tyto děti sedí v mé čekárně. Jejich životy jsou důležitější než to, co si kdo přečte na internetu nebo uslyší od kamaráda. Jsem ráda, že se na internetu stále dají najít rozumné názory, a doufám, že šílená móda neočkování pomine s co nejmenším počtem úmrtí.“
