Rád bych napsal, že hláška z titulku je okřídlená. Až na to, že je vlastně docela přízemní a brnká na opravdu temné struny nás žen. Ty rozehrávají téma naplňování potřeb, nastavování hranic a především téma sebelásky. Je to prostě vztahová alchymie… Proto jsme požádali Lucii Harnošovou, lektorku ženské problematiky, které vyšla kniha Alchymie sebelásky, o návod, jak se vymanit z poslušnosti vůči partnerovi a dětem (ale i šéfovi, rodičům…).
Nejsem vaše služka!“ Tuto vyčítavou větu jsem si vyslechla skrz zaťaté zuby doma od své matky. A teď ji ke svému úžasu slyším z vlastních úst. Příklad mezigeneračního přenosu?
To víte, že je! Z rodiny a společnosti obecně přebíráme vzorce a přesvědčení, pozitivní i negativní. To, co jsme zažili jako děti ve své primární rodině, si neseme v mysli jako kód. Kodex, který obsahuje všechno: jak se muži chovají k ženám a naopak, jak slavíme které svátky, jak spolu v rodině komunikujeme… Kolik dnes dospělých žen si to v dětství zopakovalo: „Hlavně ať jednou nejsem jako moje matka!“. A často se opak stal pravdou…
Tak tedy přímá otázka: Co s tím dělat? A jak tento přenos zastavit a neposílat toto téma dalším generacím?
Naše matky a babičky dělaly to nejlepší, co v té době mohly. A snažily se nám to nejlepší předat. To, co jim vyhovovalo a co pro ně bylo před desítkami let přirozené. Je pak na nás, abychom si krok za krokem v sobě uvědomili, které „zpackané“ vzorce nám ještě slouží. Které si chceme ve svém životě ponechat a které chceme nadobro předat dál, rozpustit. A vytvořit nové. Abyste ve svém životě nefungovali na „autopilota“, ale vědomě se rozhodovali. A superklíčem k tomu je být si vědom sám sebe, svých pocitů, myšlenek a přesvědčení.
Někdy si říkám, že můj manžel vůbec nevnímá mou větu „nejsem tvoje služka“.
Muži mají problém pochopit, že my ženy, jejich partnerky, to chceme jinak. Že chceme mít dostatek času a prostoru pro své touhy a radosti. Protože často vyrostli v rodině, kde za ně všechno dělala maminka, a toto nastavení jim přijde přirozené. Takže i tady je to někdy pro ženy výzva – změnit zaběhnuté zvyklosti a nastavit nový způsob komunikace.
Pokračování na další straně
U dětí si nejsem jistá, zda skutečně chápou poselství této věty.
Děti velmi dobře vycítí energii a náladu, která se skrývá za slovy. Čtou také gesta a řeč těla. Takže v závislosti na jejich věku, pokud nerozumí výrazu „služka“, určitě za ním vycítí odpor, nechuť nebo strach.
Křičím „nejsem tvoje služka“ a přitom naštvaně uklízím nepořádek. To asi není dobré, že?
U malých dětí probíhá učení převážně pozorováním. A tak pokud si na něco stěžujete, ale děláte něco jiného, dítě bude nejen zmatené, ale hlavně se bude více orientovat podle toho, co děláte vy. Může vám tedy nastavit pěkné zrcadlo – pokud nerespektujete své vlastní hranice, nemůžete očekávat, že je bude respektovat i vaše okolí. S dětmi je také dobré komunikovat přímo a se vzájemným respektem. K tomu bych dodala, že se najdou ženy, které sice nechtějí být těmi „služkami“, ale přesto o tom mluví. Nepodnikají patřičné kroky k nápravě. A vlastně se do této role neustále stylizují.
Když jsme jako děti toužily po lásce, uznání a ocenění, tak i v dospělosti se snažíme vyhovět, jen abychom byly v očích dotyčného „hodné holky“ a aby nás okolí mělo rádo. Často na sebe také klademe příliš velké nároky a honíme se za dokonalostí, která neexistuje. Stavíme se na druhou kolej a na „až“: až budou děti větší, až bude víc času, víc peněz… Ale rozdávání se pro všechno a pro všechny ještě žádnou ženu neudělalo šťastnou!
Na domácí či rodinné službě mi také vadí, že není doceněna. Ani společností, ani rodinou, natož finančně.
To opravdu není. Bylo spočítáno, že odměna pro ženu, která se stará o domácnost a děti, se počítá na miliony – a já se jí vůbec nedivím. Ale tady je vedle tématu stanovení hranic a kapacit, toho, co mohu dělat já a co zařídí a zorganizují ostatní členové rodiny, důležité téma vztahu k sobě samému. Očekávám stále uznání zvenčí, a proto to všechno dělám? Abych byl pochválen? Z pocitu nedostatečnosti, z touhy po uznání? Tam je lékem sebeláska a sebeocenění. Pokud se to naučíte, nebudete vyžadovat ocenění zvenčí. A kupodivu bude pravděpodobně přicházet mnohem častěji než dosud. Zkuste si například každý den napsat nebo se dokonce podělit s kamarádem o to, na co jste dnes hrdí, za co jste vděční a po čem toužíte.
Muže tato témata a nastavení pravděpodobně tolik nezajímají. Co to je? Stále vychováváme syny jinak než dcery?
Ano, muži většinou nejsou vázáni podobnými myšlenkami. Ale i oni mají své vlastní výzvy, které souvisejí se sebeúctou a sebepřijetím. Své hranice si však většinou dokážou ohlídat. Jsou od přírody těmi, kdo jdou do akce a nezdráhají se vydobýt si své právoplatné místo ve světě. Postavit se za sebe a své potřeby.
Neumějí ženy „od přírody“ něco takového?
Domnívám se, že některé věci, které v nás přetrvávají po staletí a jsou v nás hluboce zakořeněné, v ženách přetrvávají. Včetně obrovského útlaku žen, ke kterému zde historicky docházelo. Ale souvisí to také s naší potřebou neustálé kontroly a touhou po dokonalosti. Mnohdy jsme přesvědčeny, že nikdo danou činnost neudělá lépe než my. Kvůli tomu jsme neustále pod tlakem a v neustálém kolotoči nám nezbývá čas, prostor ani energie na uspokojení vlastních potřeb.
Máte nějaké tipy, co s tím dělat
?
Uvědomte si, že delegování a požádání o pomoc není projevem vašeho selhání, ale vaší síly. Vřele doporučuji knihu Doing Less od Kate Northrupové, která se podrobně zabývá principy fungování ženského time-managementu. Tipy a techniky v ní uvedené se osvědčily u desítek tisíc žen po celém světě. Prolamují mnohá tabu. Například od žen opravdu nikdo nemůže očekávat soustavný výkon po celý měsíc. Jsme přece cyklické stejně jako přírodní děje.
Co když jsme si tady zvykly být poslušné? Neriskujeme dusné, ba dokonce obtížné vztahy, když se vzpouzíme?
Všechno je to o komunikaci. Umět asertivně, klidně říct, co máme na srdci, co nás trápí. Že se nemůžete neustále rozdávat na úkor sebe sama. Upřímně vysvětlit, jak se cítíte. Že jste na konci svých sil, že z vašeho života vyprchal nejen elán, ale i radost a chuť do života. A pokud to budete řešit včas, možná ani nebudete na konci svých sil. Bohužel se setkávám se ženami, které ke skutečné změně vykročí až ve chvíli, kdy se začnou opravdu hroutit.
Pokračovat na další stránce
Máte zkušenost, že lidé v okolí pak ženě vycházejí vstříc?
Jsem přesvědčená, že každý muž nebo dítě chce usměvavou partnerku, matku, která má uspokojené své potřeby a je šťastná a vědomě s nimi tráví čas. Ne takovou, která večer co večer padá vyčerpaná do postele a trápí se tím, co musí druhý den zvládnout.
No, víte, to mi zní velmi idealisticky.
Jistě, pokud máte v rodině nastavenou určitou úroveň služeb, které poskytujete ostatním, a najednou v tom odmítnete pokračovat, můžete se setkat s nelibostí. Ale pokud máte pevné PROČ – a tím jste vy sami a vaše blaho, máte skutečný důvod stát si za svým rozhodnutím. Změna je vždy možná a někdy přichází snadněji, než očekáváme. Vřele doporučuji nedávat si předem zbytečná omezení. Pokud chcete změnu, dělejte ji postupnými kroky.
Jaké jsou nejčastější překážky na této cestě? Já osobně se například obávám, že když začnu upřednostňovat sebe, okolí mě nebude mít rádo.
Tyto obavy jsou velmi nepříjemné, protože vedou k obavám o vlastní bezpečí. Dříve mohlo ostrakizace ze strany komunity znamenat sociální izolaci, ale také nedostatek jídla, zdrojů, v dávných dobách dokonce jistou smrt. To jsou existenciální obavy, které v sobě chováme velmi hluboko. I zde nám velmi pomůže uvědomění a současné uznání těchto obav plus jejich pochopení.
Taky se bojím, že když se budu takhle starat sama o sebe, někomu ublížím, budu sobecká. Jako by obětovat se bylo jednodušší…
To může být důsledek přesvědčení typu „starat se jen o sebe je sobecké“. Možná to začalo na pískovišti, když ti maminka říkala, abys nebyl tak sobecký a podělil se o svou formičku s jiným dítětem. Pod nálepkou „dobrých mravů“ byli mnozí z nás vedeni k tomu, aby upřednostňovali zájmy druhých lidí před svými vlastními. Teď jsme ale dospělí a je čas postavit se do čela!
Kde bereme tu sílu „stát ve své moci“?
Když začnete denně věnovat více pozornosti tomu, co se ve vás děje a co je pro vás důležité, co potřebujete, začnou se dít věci. Tyto postupné úspěchy a změny mohou být skvělou motivací k tomu, abyste pokračovali na cestě sebelásky. To může také postupně přesvědčit vaši mysl, že pokud jste sami vyživení a sytí, máte co dát i ostatním. A to je zcela jiná kvalita, než když jste unavení a nespokojení. Domnívám se, že respektující komunikace a téma hranic, emocí a vztahů by se měly běžně vyučovat ve školách. A je velmi dobře, že se to postupně již začíná dít.
Pokračování na další straně
Jak přestat poslouchat ostatní
Možná jste si právě uvědomili, že máte nebezpečně blízko k tomu, abyste poslouchali svého partnera nebo děti. Skvělé! Jaké by teď měly být první kroky k tomu, abyste se z toho dostali?
Krok 1
Uvědomte si automatické myšlenky, vzorce a pocity. Všímejte si během dne, kdy se vám v mysli objevují neužitečné fráze jako „všechno jenom kazím“ nebo „ještě toho musím dneska tolik udělat“. Dále pocity nedostatečnosti, když se kritizujete nebo se za něco trestáte, výčitky a podobně.
Krok 2
Přepište neuspokojivý vzorec. Je dobře, že jste ho vystopovali. Místo kritiky nyní volte hlavně laskavost k sobě – pochvalte se za to, čeho jste již dosáhli, dejte si pauzu a umožněte uspokojení svých aktuálních potřeb.
Krok 3
Zvládejte své emoce. Může se objevit strach, úzkost, hněv. Je dobré zjistit, co bylo jejich spouštěčem. Například pokud vás dítě uvádí do časového tlaku tím, že se na něco ptá nebo se pomalu obléká, může se dostavit hněv. Co ho vyvolalo? Neradi chodíte pozdě – proč? A tak se můžete opět vrátit do schématu hodné holčičky. Jednoduše sloupněte slupky jednu po druhé, jděte po emoci, podívejte se na její zdroj.
Zdroj: maminka.cz
