Telefonát přišel v deset hodin dopoledne. Marie Ivanovna odložila pletení a zvedla telefon. Netušila, že se právě dostává do jedné z nejnapínavějších situací svého života. Na druhém konci linky se ozval neznámý hlas a sdělil jí katastrofální zprávu o jejím vnukovi. Tvrdil, že měl vážnou autonehodu, způsobil škodu na drahém autě a je zodpovědný za oběti. Pokud nechce, aby její milovaný vnuk skončil ve vězení, musí okamžitě zaplatit vysokou částku.
Marie Ivanovna se na okamžik zamyslela, ale rychle pochopila, že tohle není obyčejný telefonát. Byla to zkouška jejího důvtipu a zkušeností, které získala během let, kdy pracovala jako policejní majorka. S neobvyklým klidem začala hrát svou roli a v duchu formulovala plán, jak podvodníka přelstít a zároveň ochránit sebe i své okolí.
Jak se příběh rozvíjel, bylo jasné, že Marie Ivanovna má v záloze víc než jen vzpomínky na staré časy. Její rozhodnutí a činy vedly k nečekanému závěru, který odhalil její skutečnou povahu a dlouholeté zkušenosti se zločinem. Tento příběh není jen o pokusu o podvod, ale také o moudrosti a odvaze jedné ženy, která se nenechala zastrašit a dokázala, že ani v důchodu není bezbranná.
Telefonát přišel v deset hodin dopoledne. Maria Ivanovna odložila pletení a zvedla telefon:
„Váš vnuk měl právě vážnou autonehodu. Je to jeho vina.“ Neznámý hlas v telefonu rychle vysvětloval. „Drahé cizí auto bylo nabouráno, jsou oběti a za to je trest od tří do pěti let vězení. Abyste pomohl svému vnukovi vyhnout se vězení, musíte zaplatit vy!“
„Kolik potřebujete?“
„Dvacet tisíc!“ Odhodlaně prohlásil na druhém konci drátu. „Připravte si peníze, náš člověk za vámi hned přijede! A nikomu o tomhle telefonátu neříkejte, jinak půjde váš vnuk určitě do vězení!“
„Ale já doma tolik peněz nemám.“ vzlykla babička. „Musím jít k bankomatu a ten je na druhé straně města.“
„Vyjdi ven, stříbrný džíp přijede k domu a odveze tě, kam potřebuješ. A pamatuj si – nikomu nic neříkej! Je to pro dobro tvého vnuka.“ Když řidič projel půlku města a zastavil u banky, přitiskl si prst na rty na znamení, aby babičce nic neříkal. Marie Ivanovna mu odpověděla stejným způsobem. Za půl hodiny se vrátila.
„Zapomněla jsem PIN kód z karty,“ Těžce si povzdechla. „Musíme jít na chatu. Mám ho napsaný tam, ve svém zápisníku.“
Marie Ivanovna vyrazila z chalupy, která byla třicet kilometrů od města, se dvěma pytli brambor a síťkou cibule.
„Dejte to do kufru a jedeme!“ řekla znuděnému chlapci.
„Do banky?“ Zeptal se.
„Domů.“ Marie Ivanovna se zarazila. „Přece nepůjdu do banky s bramborami! A cestou se zastavím u supermarketu, musím si koupit chleba a mléko.“
Řidič se zamračil, ale nic neřekl. Už se stmívalo. Chlap byl nervózní a Marie Ivanovna byla klidná jako vždycky.
„Mohl bys pomoct své staré babičce, místo abys sledoval, jak tahám brambory.“ Poznamenala a vystoupila z auta. A křivák ji poslušně následoval do pátého patra. A tam už na něj čekala policie.
„A co vnuk?“ Zadržený zůstal překvapeně stát.
„Žádného vnuka nemám.“ Babička klidně odpověděla.
„Tak proč bylo nutné jít do banky?“
„Abych zaplatila za byt a telefon.“
„A za chatu?“
„Abych si domů odvezla brambory a cibuli,“ vysvětlila Marie Ivanovna. „Jdi! Nejsem babička s kočkou, ale major policie ve výslužbě!“ „Cože?“ zeptala se Ivana Ivanovna.
